Když musíš, tak musíš. Každý z nás jistě někdy veřejné WC potřeboval využít a nejspíše jsme i zažili situaci, kdy nebylo žádné dostupné. Dnes by měly být samozřejmostí. Nejsou.
Problém zejména menších obcí
Mladý a zdravý člověk to nemusí vnímat jako velký problém, pro určité skupiny lidí může být absence veřejných toalet zásadní – rodiče s dětmi, seniory, lidi s chronickými onemocněními, kterých v populaci stále přibývá. Pro ně může být dostupná toaleta důležitou součástí běžného pohybu po městě. V některých případech není možné návštěvu toalety dlouho odkládat. Může to ovlivnit i rozhodování, kam se člověk vydá, jak dlouho se venku zdrží nebo zda na některá místa vůbec půjde.
Funkční veřejné toalety také přispívají k čistšímu veřejnému prostoru. Občůrané rohy jsme někde potkali asi všichni.
Už ve starém Římě považovali veřejná WC ve městech nejen za základní vybavenost, ale i za součást společenského života. Na veřejných toaletách se údajně běžně uzavíraly dohody a domlouvaly obchody (odtud prý rčení peníze nesmrdí).
Zejména pro menší obce však představují veřejná WC konflikt mezi zajištěním hygieny, nákladů na provoz a údržbu a rizikem vandalismu. Připojení na vodu a kanalizaci dnes není podmínkou. Známe bezvodé WC, pro umístění však stále vyžadují vhodný prostor.
Mohou se stát i architektonickou dominantou veřejného prostoru. Například prosklené WC v Tokiu nebo WC zajíždějící do země v Londýně. Taková řešení jsou spíše unikáty.
I v našem městě se jedná o téma k řešení. V minulosti byly pokusy umístit alespoň “Toi Toiky”. Jedno WC se nám podařilo umístit v rámci připravovaného parku a jedno v rámci plánovaného odpočinkového místa u cyklostezky, na které jsme připravili studentskou soutěž (RL 04/25, str. 4 a 05/25, str. 6).
Spoluprací k jednoduchému řešení
Nabízí se jednodušší řešení, a to spolupráce města se soukromými podniky. Kupříkladu v Japonsku je běžné, že toalety v kavárnách a restauracích slouží i pro veřejnost. V Německu funguje obdobná koncepce pod názvem Nette Toilette. Rozšířila se už i do Česka. Funguje na vybraných místech v Plzni i v některých dalších městech.
Princip je prostý. Město jedná s místními podniky, a pokud souhlasí, přispívá jim obec na to, aby své toalety zpřístupnili veřejnosti. Obvykle se jedná o vyšší stovky až nižší tisíce korun. Pro město je to násobně levnější než zřídit a provozovat vlastní veřejné toalety. Zároveň tím vznikají další nároky na technickou infrastrukturu a není nutné ve veřejném prostoru budovat další drobnou stavbu.
Nepokryjí se tím všechna místa (hřiště, cyklostezky apod.), je to ovšem dobrý první krok.
Pro odlehlá místa, kde popsaný princip nelze uplatnit, se dnes úspěšně používají kompostovací toalety, které nevyžadují připojení na sítě. Pokud vyžadují elektřinu (svícení), bývají opatřeny solárním panelem. Jako součást městského mobiliáře se na ně může uplatnit dotace z Programu rozvoje venkova (s ohledem na turbulentní období, kterým aktuálně dotační tituly prochází se může situace rychle měnit).
Ověřená řešení existují. Stačí se inspirovat.
